Červenec 2017

Roztomilé bačkůrky

23. července 2017 v 17:52 Tvořeníčko druhých
Nedá mi to abych se nepodělila o podle mě bombový bačkurky, které zvládne i začínající pletařka, a to celkem bez větších problémů. Hladce a obratce patří k vyloženému základu pletení a ve vhodné kombinaci dokáží divy. kdo se neumí poprat s háčkem na finální obháčkování může našít jemnou kraječku a výsledek bude stejně perfektní. Posuďte sami. velikost si každý víceméně odhadne sám podle potřeby.

fotonávod


a famózní výsledek


Přesný rozpis v ruštině naleznete kliknutím na bačkurky :) Nezbývá, než vybrat vhodnou kombinaci barev a pustit se do práce. Příjemný relax a hezký zbytek neděle :)



Náš pes

12. července 2017 v 16:05 Z deníčku
jak jsem někde výše psala, vlastní moje rodina díky mě psa. Jinak by je to totiž ani nenapadlo vlastnit psa. Nebýt mě, žádného nemáme.
Když píšu psa velice přeháním, to naše stvoření je psem z leknutí, nebo spíše ze soucitu ke mě. " údajně je to kříženec Rhodéského ridgebacka a československého vlka. My jsme přesvědčeni o tom, že je křížený s dogou.
Na povely reaguje, kdy se mu chce a jak se mu chce. Zkrátka co vám mám povídat je xemplář nafoukaného psa. Aportování zásadně odmítá, není od věci zmínit, že je přímo uražen, když mu někdo z členů rodiny zcela omylem hodí míček.
Umí běhat, běhá dobře, běhá rád. Ve chvíli kdy ho pustím z vodítka spatřím jen mizející žížnivou čáru mizící v prachu lesa.
Sednu si na pařez a čekám. Protože kdo si počká ten se dočká. Do deseti minut se ke mě přiřítí ufuněné a uřícené cosi, kterému nechutně tečlou sliny z otevřené huby, ze které visí plandající jazyk a v očím mu radostně blikají jiskřičky.
Náš zcela zásadně odmítá spát v pelíšku, určeném výhradně pro něho. je to trapné ba přímo ponížující místo, pokud se ti v líbí pro mě za mě si tam buď sama...Usoudil, že postej je jediná možná a důstojná k jeho spánku a odpočinku.
Večer se u nás odehrává stále ve stejném duchu. Kdo dřív přijde ten dřív mele. Bohužel dřív téměř vždy mele pes, který je chvíli kdy se chystáme jít spát už uvelebený v posteli ( zajímavé je, že se stočí do klubíčka na poštáře ).
A pak už se odehrává stálý předepsaný scénář: " Locco vypadni!! " naprosto bez odezvy... " Locco to je moje místo běž si na svoje !! " opět bez odezvy... " Tak ale sakra už vypadni si na svoje!!! " Následuje necitelné a hrubé použití síly a neurvalého odstrčení psa. Pes se podívá velice uraženě si zavrčí pod fousy a jen velmi neochotně se odebere na své, s myšlenkou: počkej až usneš...
Každé ráno je pes nasáčkovanej v posteli, kopírující moji polohu, nalepený v těsné blízkosti za mnou. Každé ráno mám ožvýkané ucho a ocucané vlasy. Zásadně neotvírám oči, jen nahlížím škvírou pod řasami. Je to prosté, ve chvíli, kdy ta příšera zjistí, že jsem vzhůru, nadšeně vstává a dožaduje se ranní procházky. Okamžitě... ne-li o pět dřív než to dá najevo. Nedbá na slova typu: lehni je ještě brzo. Statečně dotírá a nenechá se odradit. Pokud se jeho trpělivost změní v netrpělivost začne nám snášet naše svršky aby nám...idiotům, jasně ukázal co máme dělat. Poslušně se začneme oblékat, což nadšeně přijímá. Jeho náladu mu zkazíme v momentě, kdy se vrhneme do obyvyklých ranních hygienických procedůr. Začne být otrávený a jeho oči nám říkají: proč to děláš to je zbytečný, vyčuráš se venku, jenom zdržuješ...
Po ranním venčení, občurání každého stromu, větvičky a lístku a trávy ( téměr vždy mě očima vyzývá abych tu legraci provozovala s nim ) následuje snídaně. Pro nechápavé členy rodiny - za které náš pes považuje všechny obyvatele bytu si velice způsobně sedne před špajz. A čeká... Pokud se jeho póza mine bez odezvy započne štěkat. Nevím zda jste slyšeli štěkat dogu nebo prasopsa, ale v tu chvíli u nás začnou praskat okenní tabulky. Celá rodina se okamžitě vrhne ke špajzu ve snaze zacpat psovi hubu. V tomto duchu se odehrává každé ráno a celý jeho psí den. Nemá to s námi jednoduché. Nemáme to s ním jednoduché. Ale jedno vím jistě. Milujeme se :)

náš pes coby junior


náš pes umí pózovat

úplně malé miminko

větší miminko

naše tele deska :)

Nalezeneček

12. července 2017 v 7:13 | Marie |  Z deníčku
Tenhle roztomilý kocourek se jmenuje Flash. To jméno nemá jen tak, Zasloužil si ho, vyběhal si ho. Našli ho mladí od mé kamarádky v Českých Budějovicích při jedné procházce na cestě podél lesa. Nebo spíš on si našel je. V momentě jak je zmerčil pelášil za nima jako o život. Mladí našli vyhozené kotě a moje kamarádka má kotě, abych to upřesnila. Tak už to s mladými bývá, přinesou domů všechno co upoutá jejich pozornost a velkoryse to " darují " rodičům :) V tomto případě to je pouze prozatimní stav. Mladej je na brigádě mimo město, mladá chodí do práce. Chuděra malá by tam byl sám samotinký. Má kamarádka je stejné krevní skupiny jako já, tudíž, kdyby mladí na procházce našli medvěda, vůbec by se nepodivila a chlupáče by okamžitě přijala za svého a dala mu privilegium toho, co může všechno vždy a všude. Láska bez hranic dostává v této podobě zcela nový rozměr.
Nelenila a zakoupila všemožné kapsičky, a paštičky. vybrala tu nej deku a osušku, které se doma vyskytovaly. Hned druhý den ráno opět nelenivší se kamarádka rozběhla čiperně na veterinu, kde se dozvěděla, že kocourkovi je necelý měsíc, má blechy, je podvyživený a vlastní parádní ušní svrab. Nechala nebohé koťátko naočkovat, nabrala si náruč potřebných léků a opět čiperně vyběhla směrem k domovu. Když jsem se jí zeptala co dělá miminuško, hrdě a radostně odvětila, že naprosto úúúúžasně motůrkuje ( rozuměj vrní ) :D Lehce jsem záviděla. Kdyby moji mladí píchli pneumatiku u auta, mohli by se jít také projít, a třeba by také našli nějaký ten chlupatý motůrek - zauvažovala jsem. Jediná možná alternativa, jak by mi doma prošlo kotě se rozplynula jako pára nad hrncem. Kde by asi tak píchli...?



Běžné rodinné úterý

4. července 2017 v 16:52 Z deníčku
Dnešní den se nese v duchu pečení vaření a krapet toho tvoření. Taťka přivezl misku rybízu, moc ho letos nen a nebude. Zvažovala jsem vymačkat z něj co půjde a udělat alespoň pár skleniček zavařeniny. Na vánoce do lineckých jako když je najdu. Nakonec jsem však usoudila, že je ho skutečně dost málo, vzhledem k tomu, že rodinka očekávala koláč, zaplašila jsem představu o pár skleničkách domácí vzácnosti uchované ve špajzu a upekla dva plechy rybízáku. Jeden my a jeden mladí. Od té doby co má náš syn Káťu, je toho pečení zkrátka víc.
Koláč krásně provoněl celý byt, a navodil ryze siestovou atmosféru.


Do těsta jsem dala vyjímečně i trochu rumu a do drobenky madle,
má skvělou chuť, mandle v drobence dělá hotové zázraky


Syn pobral plech koláče a řízky. Ty jsem dělala k obědu s bramborovou kaší a okurkovým salátem. Předtuchově jsem udělala řízků hodně, protože mladí řízky mají rádi, a když řízky rádi, proč by si nevzali. Předtucha se vyplnila. Mladej řízky cejtil už od parkoviště ...:D Takže se napakoval, chvíli se zdržel, neopomněl projet lednici a špajzku, co kdyby se mu náhodou něco hodilo a šupal zase domů ke Kátě, protože Káťa je prostě Káťa, kam se hrabe maminka že jo... to je jasný :D
Je zajímavé sledovat jak se odpojuje pupeční šňůra a dospělé robě se pouští po vlastních nohou do vlastního světa. Přesto všechno je to pořád malej chlapeček, který když ho někde něco píchne, nebo si neví rady obrací se s nadějí k rodičům a k mamince žádajíc rady, pomoci a útěchy. Všichni jsme si to prožili, je to věčný běh života, a mě nikdy v jeho věku nenapadlo, že by naši mohli cítit lítost či smutek, že se jim dcera vzdaluje. Teprve v okamžiku, kdy se sám dostane do takové situace pochopí rodičovský úděl.
Co se týče tvoření nic moc musím říct, že jsem byla opravdu líná. :D Přiznávám bez mučení, a jsem ráda, že jsem si dala oddych. Nyní jsem svěží, takže začnu hýřit kreaitivitou, která v poslední době nějak vyprchávala.

Letní plážový náramek


Jeden sedmikráskový


a pár růžičkových naušniček