Spěchej pomalu

14. června 2017 v 8:26 |  Z deníčku
Kam se štvát? Není proč spěchat... Čím jsem starší, tím víc mám tyto věty v oblibě a pečlivě se jimi řídím, narozdíl od svého čerstvě zletilého synka, který zastává názor, že toho musí za den stihnout co to jen jde, aby měl co nejvíc zážitků a poznatků a dojmů a já nevím čeho ještě. Pouze studium do toho moc nezahrnuje, dá se říct, že mu vadí v rozletu... Nebyli jsme jiní :D
Nad mým mottem: co se vleče neuteče, jen kroutí nechápavě hlavou. Nu což, jednou na to přijde, sám a bez mého přičinění.
Můj syn je vůbec velmi společenský tvor, v současné době bezhlavě zamilován do také čerstvě zletilé slečny jménem Káťa. Káťa má svůj byt a nyní má i svého chlapce. Bezhlavého chlapce. Ano, je to tak, můj syn nemá hlavu. Nepoužívá ji nejspíš usoudil, že je zbytečná, tak co se s ní zatěžovat. U své milé tráví mnoho času - i nocí. Jsou mladí, neklidní uchutnuvájící plody lásky a mladosti. Do rodného hnízda se vždy přiřítí jako lavina, pohybujíce se jako neřízená střela chrlí útržky novinek ze svého života, které mi moc nedávají smysl, ale jsem za ně vděčná :D
Vše doplňuje otázkami a pokyny, které mají stálý neměnný styl a charakter:
" Ahóój mamii. Mám hlad, co si vařila? Hele vyprala si mi tričko? Nevíš kde mám tu mikinu. Teď jsem ji tu měl! ( ano, měl, ale převčírem a pečlivě smotanou do úhledného spoceného klubíčka ). Mami uděláš nám bramboráky? Káťa má na ně chuť a my je neumíme. Jo a asi jsem ztratil klíče z práce, nemůžu je najít." Ano, od té doby co můj syn má Káťu a Káťa má mého syna, stala z mého chlapečka hlava děravá, systematicky ztrácející a kamsi zakládající všechno, co lze ztratit nebo založit. Mezi tím, co se synátor pobíhajíc po bytě snažil (marně) uspořádat si věci, jsem se pustila do bramboráků. Byla jsem spokojená, užívala jsem si vzácných chvilek trávených s plodem své lásky, bramboráky se taky povedli. co víc si přát? Narovnala jsem je do krabičky a mezitím jsem udílela pokyny:
"Kupte si k tomu kysaný zelí, já ho tu nemám a jako příloha k bramborákům je bezva."
" Jasně ", odpověděl synátor, polonahý pobíhajíc po bytě.
"Je tam dost česneku?" zajímal se.
"Je, nemusíš mít strach, všeho je tam akorát. Máš to na lince, dej si to do batohu."
Aby si to dal do batohu, jsem mu taktně připomněla zhruba desetkrát, za jeho neustálého ujištování: já vím, nejsem blbec.
Vím, že není blbec ale pro jistotu jsem mu to dala do ruky s tím, aby si to uklidil.
Pusa na rozloučenou a se slovy pááá já ti písnu se za ním zaklaply dveře od bytu. V obývaku na polici u stěny uraženě odpočívala krabice s bramboráky...
Spěchám pomalu, co se vleče neuteče. Měli jsme k večeři bramboráky, na které jsem měla chuť už dávno, ale byla jsem líná si je udělat. Jen to kysané zelí, kdyby bylo...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama